Ničin blog :) - Články

Zaostřeno na přírodu

Mon, 07 May 2012 23:48:04 +0200

Svou nepřítomnoust okomentuji jen okrajově: na blogování nějak nebyla chuť. Jo, blbej důvod, ale nikdy se nechci nutit do věcí které mi jsou zkrátka proti srsti, byť třeba jen momentálně. V takovém případě totiž výsledek nestojí ani za špatné slovo.

Nicméně jaro je už pár týdnů v plném proudu a tak přidávám několik záběrů z mého objektivu. Svět je tak prima, když hraje barvami :)

Sim pěkně o radu

Mon, 06 Feb 2012 20:19:41 +0100

Tak teď ukážu světu svou debilitu a zeptám se na něco, co snad každý bloger ví... Prosím vás, kde můžu upravit seznam svých oblíbených stránek?
V menu jsou odkazy napsané ve volitelném boxu, to upravit nepotřebuju. Dříve se v nastavení položek menu dal upravovat také seznam oblíbených stránek, jenže teď už ho tam nevidím. Když se objeví nový článek na blogu, jehož adresa byla zaznamenána právě tam, zobrazí se to na úvodní stránce (spolu s včerejší návštěvností a novými komentáři). Nemůžu tenhle "odkazník" najít, poradíte mi, prosím, někdo?

Kecací článek aneb Vítejte pod mými prsty, slova!

Sun, 15 Jan 2012 15:54:11 +0100

Už jste někdy zažili ten pocit, že jste s něčím nespokojeni, ale nevíte přesně s čím? Že máte milující rodinu, fajn přátele, výborné výsledky ve škole, která vás ještě k tomu baví, spoustu zájmů, sem tam nějakou tu společenskou akci, ale přes to všechno nejste šťastní? Čím to je? Co v té skládačce chybí? Nemůžu ten dílek najít...

Mám v hlavě spoustu myšlenek, které bych chtěla napast. Jenže když se na jednu zaměřím, hned ji překryje druhá. Z toho vznikne jen zmatený článek, nic víc. No uvidíme.

Stýská se mi po psaní článků. Měsíc jsem se neozvala a spíš, než že by mě trápilo svědomí, mě trápí nevyřáděná kreativita. :) Škoda, že chybí námět... Najít nějaké téma na článek, to pro mě není lehké. Nevšední zážitky se v mém všedním životě momentálně nevyskytují (snad se brzy něco objeví, docela bych uvítala nějaké vzrůšo :D ), stěžovat si, natož pak na takové ty klasické problémy každého adolescenta, to není žádná zábava a nakonec ani na to téma týdne se nedá spolehnout.

Schválně, prozraďte mi - jak chcete nepsat zajímavý, osobitý, inteligentní článek na jednoslovné téma? To chce buďto hory inspirace a pláně fantasie stlačené do povídky, nebo se smířit s tím, že článek ani v nejmenším nebude originální. A sami mi potvrdíte, že originalita je v dnešním nejen blogovém světě na jednom z nejvyšších stupňů žádanosti, především u mladých lidí. Co jsem tak pročítala náhodně vybrané články o pomstě, všechno to byly jen úvahy a názory. "Pomsta nic neřeší," a "Všechno se vám vrátí," či "Posta je sladká!". Ať to byl pohled z té či oné strany mince, bylo to vesměs stejné. Nedivím se. Na jaký námět by se vám osobně psal jedinečný článek snáz a lépe - "Odpočinek ve stínu jabloně" anebo "Strom"? Já mám v odpovědi jasno.

Možná by bylo dobré říct to i 'těm nahoře'. Uvidíme, možná jim napíšu a třeba se to i ujme...

Juj, to jsem se to ale krásně vykecala, hned je mi líp. :)

A šlo mi to docela od srdce, vzhledem k tomu jak nerada si stěžuju. :D Nojo, já asi nikdy nebudu mít jednostranný pohled na věc, vždycky se najde něco, čím budu sama proti sobě, resp. proti svému názoru.

Záhada mého mozku vyřešena!

Sat, 03 Dec 2011 21:36:06 +0100

Jestliže mě někdy uvidíte s nosem zabořeném v knize, máte minimálně 80% šanci, že je ona literatura naučná, není-li to přímo učebnice. Kamarádům pomáhám před písemkami a někteří učitelé mě posílají na gympl. O jakékoliv drobnosti chci znát každý detail. Proč jsem tak zvídavá? Proč jsem "ta chytrá"? Proč neustále prahnu po informacích? Jednoduchá odpověď: neustále doufám v jediné ↓ :D

---
Vysvětlivky: R., ten panáček s temnou aurou, je alegorií na takový ten hlásek v hlavě, co vám občas kecá do života.

---

Prosímvás, tohle je jen fór, ve skutečnosti ten svůj schizofrenní hlas miluju a nedám na něj dopustit, natožpak chtít se ho zbavit :)

Forever together, R. :-*

---

A abych to uvedla na pravou míru: nejsem žádný génius, rozhodně nevím všechno, ale zato mě všechno zajímá. Jen jednou se odvážíte přede mnou o něčem odborně mluvit a už vás nenechám umlknout, už mi musíte říct všechno! :D

Reklama(ce) na školu

Wed, 23 Nov 2011 17:28:36 +0100

Je to opravdu spíše reklama, než reklamace, ale ono to tak lákalo... :D
A kdo jako první pochopí, proč to sem dávám, dostane piškůtek. :)

P.S.: Nelekněte se! :3

The Last Dream

Sat, 19 Nov 2011 13:36:30 +0100

Nevím, co to mělo znamenat, ale rozhodně to nějaký hlubší podtext mělo. Už jen kvůli- vlastně kvůli všemu. Byla to má jediná noční můra za dlouhá léta, takže buďto se ze mě stává vědma, nebo je to znamení, že si nemám před spaním číst pitomé články na tn.cz...

Z poklidné a snad i sváteční večeře nás vyrušil vyděšený pošťák. Oděn do staromódní modré uniformy a s koženou taškou přes rameno stál v předsíni a zuřivě klepal na prosklené dveře vedoucí k našemu oválnému stolu plnému talířů. Nechápavým pohledem jsem přihlížela, jak po vyzvání naším trenérem vešel dál. Rozrušeným hlasem nás vyzval, abychom se šli podívat ven. Netušila jsem, co se děje. Ze židle jsem vyrazila hned po trenérovi, který mě ale ve dveřích zarazil.

Zděšeně jsem přes jeho rameno sledovala, co se venku dělo. Silnice za plotem byla celá poseta různě velkými bublinami rozpáleného asfaltu. Nebe na obzoru žhnoucí temně fialovou barvou směrem k nadhlavníku postupně přecházelo do sytě černé bezhvězdné prázdnoty, avšak světla bylo všude okolo jako za letní bezmračné noci při úplňku. Do mé tváře se opřel neobvykle teplý vítr, který si pohrával také s klasy obilí na poli za silnicí a statnou břízou v jeho čele.

Trenér rázným hlasem zavelel, ať zůstaneme na místě, a sám se odhodlaně rozeběhl k brance. Ohlédla jsem se, abych zjistila reakci ostatních. Ti se po malé chvíli váhání rozhodli neuposlechnout a běželi mu na pomoc. Já po betonové cestičce vyběhla také, ale zarazila jsem se při ohromujícím pohledu na omítku domu. Od základů až do půli prvního poschodí byla začerněná od sazí, jako by ještě před chvílí celou budovu objímaly rozverné plameny. Můj zrak opět padl na asfaltové puchýře, které se, jak jsem odtud lépe viděla, spolu s cestou táhly do dáli. Ve spojení těchto dvou obrazů mě napadlo jediné: ten žár musí vycházet z nitra Země. Pomalým, nejistým krokem jsem došla před bránu a svou dlaň přiblížila k zemi, ale žádné abnormální teplo jsem necítila.

Za okamžik jsem si uvědomila, že za sebou slyším ryk souboje. V kontrastu tajemné záře obzoru jsem rozeznala jen černé siluety dvou mužů svírajících meč namířený proti tomu druhému. Došlo mi, že jeden z nich musí být náš trenér šermu, přičemž jsem si vzpomněla na jeho ochranářská slova a chystala jsem se vrátit do budovy dodávající pocit bezpečí uprostřed této čím dál děsivější scenérie.

Při otočce jsem jen koutkem oka na konci ulice zahlédla něco, z čeho mi ztuhla kolena a zamrazilo mně v zádech. Pouze několik set metrů od prachobyčejného domořadí na okraji malého města se pyšně tyčil les snad dvousetmetrových stromů prazvláštní kombinace. Smrk vedle palmy, jabloň vedle sekvoje, každý z nich obrovský a mohutný jako mrakodrap. Podivnější už to nemohlo být.
"Příroda se zbláznila," problesklo mi hlavou, "tohle je opravdu konec světa…"
Při pomyšlení, že už nikdy nebudu moct obejmout své přátele, nebo jim jen říct, jak je mám ráda, se mé oči pomalu začaly kalit slzami beznaděje.

S chvějícími se pootevřenými ústy a vyděšeným výrazem ve vlhkých očích jsem nehybně zírala na nedaleký prales. Zezadu se ke mně se přibližovaly pomalé a těžké kroky. Když se zastavily jen kousek za mnou, ohlédla jsem se. Byl to náš trenér. Nevím s kým a vlastně ani proč před chvíli bojoval, ale očividně zvítězil. Jedním pohybem hlavy jsem mu naznačila, co mě tolik ochromilo. Sklopila jsem hlavu a ucítila jeho paži na svých roztřesených ramenech, ten hřejivý pocit bezpečí.

Zkouškové období

Fri, 28 Oct 2011 11:45:21 +0200

Blíží se konec prvního školního čtvrtletí a to, jak všichni správně tušíte, znamená spoustu písemek a zkoušení. Snažím se učit kdykoliv jen mám čas, ale musím se přiznat, že zatím mi to moc nejde, vždycky mi do toho něco vleze :D

To jen abyste věděli, proč je tu tak pusto. Taky bych chtěla přodat nějaký pěkný článek, ale musí to počkat, reálná škola má nad internetovým světem pořád převahu... Však nebojte, ono se tu jednou zase něco objeví :)

Dopis Čtenáři

Fri, 07 Oct 2011 21:41:08 +0200

Tak si občas říkám, že nebýt domácích úkolů ze slohu, neměla bych co zveřejňovat :D

Perex

Chodov, 7. října 2011

Milý Čtenáři,

Nedávno jsem na Tebe vzpomínala, proto Ti posílám tento pozdrav. Už jsme si dlouho nepsali, že?

Dnes se všechno řeší telefonicky nebo elektronicky. Je to zkrátka rychlejší, pohodlnější a leckdy i levnější. Jenže ručně psaný text má své kouzlo. Nejen, že je osobnější, ale ze stylu písma se dají poznat pisatelovy emoce a lépe se "čte mezi řádky".

Kam se ztratilo psaní dopisů? Vždyť dopis jako takový existuje stejně dlouho, jako písmo samotné. Dnes už nikdo nemá na popisování zážitků svým vzdáleným přátelům či příbuzným čas, ale je to škoda. I na pohlednicích z dovolené najdeme jen přání pěkného pozdravu, ale o počasí či nějaké veselé události ani zmínka.

Vzpomínám si na dopisy od babičky. Většinou mi je posílala na školy v přírodě, ale občas i jen tak domů. Popisovala v nich, co se stalo nového u známých, co jí vyrostlo na zahradě, či jakým úlovkem se přišla pochlubit její kočka. Někdy své vyprávění doplnila veselým obrázkem a téměř pravidelně byl celý dopis psaný ve verších. Z každého dopisu jsem měla ohromnou radost, s chutí jsem si ho přečetla a s láskou schovala na vyhrazené místo. Při čtení každého listu, každého písmene mne hřál pocit, že na mě někdo myslí a že si udělá čas, aby mi dal vědět, co je nového.

Dopisy, které se skládají ze samých novinek, zajímavostí a veselých historek, mohou do budoucna sloužit i jako deník. Co je jednou napsáno, je k přečtení pořád. Při listování starými dopisy se snad každému na tváři vykouzlí úsměv, někomu možná dokonce i nějaká ta slza z nostalgie.

Máš taky schované nějaké staré dopisy, které si s radostí znovu přečteš? Nebo máš s ručně psanými dopisy jiné zkušenosti, než já? Moc by mě zajímal Tvůj názor, těším se na Tvou odpověď.

S pozdravem
Nika

Příběh pastelky

Tue, 27 Sep 2011 21:35:17 +0200

Byla jednou jedna stará opotřebovaná pastelka. Své barevné dny měla už téměř za sebou, zbyl z ní už jen malý všemožně okousaný a poškrábaný špalíček. Osamocená ležela na ohromné hromadě smetí a smutně vzpomínala na svá dobrodružství ve světě lidí.

Vzpomínala, jak byla kdysi vyrobena. Už si sice nepamatovala, z jakého dřeva byla vyřezána, ale nikdy nezapomene na tu spoustu barev a odstínů, které měly ostatní pastelky ve výrobně. A těch přístrojů všude okolo! Jeden řezal dřevo, druhý promíchával pigmenty, třetí skládal papírové krabičky a čtvrtý je plnil už hotovými pastelkami. Balíčky pak byly připravené na dlouhou neznámou cestu. Každá pastelka sice už od výroby intuitivně ví, k čemu a proč je barevná, ale žádná nová nemá ponětí, co na ni venku čeká.

Když ji a její kamarády po dlouhé době nic nedělání v tmavé krabičce konečně někdo poprvé použil, byla nadšením bez sebe. Cítila se šťastně, jako by právě její barva byla ta nejkrásnější, nejsytější a mezi lidmi nejoblíbenější. Vnímala lehkost, ladnost, přesnost a jistotu trénovaných prstů, které ji držely. Statečně přetrpěla každou otáčku v ořezávátku, protože věděla, že to znamená další vytoužené použití. Vychutnávala si každý tah po papíru a dodnes si pamatuje, že tenkrát měla za úkol ozdobit přání k narozeninám.

Hořké zklamání pak přišlo v podobě dalšího čekání v krabičce. Dlouho, velmi dlouho si na pastelky zapadlé až na dno šuplíku nikdo nevzpomněl. Smutek však opadl ve chvíli, kdy opět ucítila teplo lidské ruky. Tahle dlaň byla trochu jiná - menší, ale zato, jak se po čase ukázalo, vděčnější. Dětská ručka po barvičkách sahala častěji. Pastelka cítila, s jakou radostí a nadšením je používána a proto byla šťastná. Cítila se užitečná a vůbec ji nevadilo, jestli zrovna kreslila na papír, nábytek či stěnu. To lidské dítě mělo z pastelky radost a to jí ke spokojenosti úplně stačilo. Opět si mohla užívat krásného pocitu oblíbenosti, opět byla 'tou jedinou pastelkou'.

Jednoho dne život naší pastelky začal nabírat úplně jiný směr. Tenkrát se ocitla v naprosto cizím, chladném sevření jen chvíli po tom, co venku na ulici nechtěně vypadla ze známé kapsy. Pro tyhle ruce nebyla žádnou okouzlující pastelkou, byla jen obyčejným barevným bezcharakterním klacíkem. Celé dny létala napříč místnostmi a bolestivě brzdila o stěny, někdy vylétla i ven z okna. Pocítila sevření čelistí dětí a domácích mazlíčků. Ani kreslení už nebylo tím krásným zážitkem, který si pamatovala. Kvůli hroznému tlačení na papír se velmi rychle opotřebovávala, tím pádem bylo zapotřebí i častější ořezávání. Hrubým zacházením přišla o svou nekonečnou touhu být používána a její polámaná tuha se už nikdy nezahojila.

Nakonec pastelka skončila tady na skládce mezi ostatními odpadky. Zbyly jí jen vzpomínky na pestrý život plný různorodých zážitků. Oproti dalšímu utrpení ze strany těch zlých prstů je to vlastně výhra, ale na jemné dětské ručky, které dokázaly ocenit kouzlo barevného jádra, bude pastelka vždycky vzpomínat s radostí.

Na závěr malá otázečka: jakou barvu má podle vás tato pastelka?

Poznámka pod čarou: vymýšlení nadpisů je noční můra xD

Tue, 13 Sep 2011 22:18:36 +0200

Prázdninová zaneprázdněnost postupně přešla ve školní, nebo lépe řečeno všední vytížení, které je k zneklidňujícímu zjištění milosrdnější. Jak tuto větu chápat? Že jsem o prázdninách měla méně volného času, než teď, a to že mám týden nabytý i mimoškolními aktivitami. Nojo, když máte spoustu různorodých zájmů...

Nuže, abych zmínila něco k blogu samotnému - nemám sebemenší ponětí, jak často budu psát, jelikož poslední dobou nejsou žádná témeta na zajímavý a zároveň krátký článek a dlouhý se mi psát nechce... Ale jak se znám, stejně to nakonec skončí tak, že ze spousty a spousty krátkých témat udělám jeden dlouhatánský článek :D
Prozatím si nechám v záloze témata tipu "co se dělo o prázdninách" a móžná dokonce i něco jako "co mám tento školní rok v plánu". Pak se také nabízí lákavá prostřední možnost, tedy nějaké to zhodnocení začátku školy, kde by samozřejmě nesmělo chybět zdrbnutí učitelů. A jestli to budu stíhat, možná někdy zneužiju i téma týdne, pokud bude dobré. Uvidíme.

A musím se přiznat, že se nemůžu dočkat, až si udělám čas a přečtu si všechny zameškané články mých oblíbených blogerů. :)

Mám-li ještě dodat pár slov k designu, poskládám je do věty, která ho dle mého názoru vystihuje nejkrásněji:

Zelená, modrá - pro blázna dobrá. ;)

Je jako vždy jednoduchoučký, ale mě se vážně líbí. Přijde mi, že přestože je pohled zevnitř ven snad pro všechny z nás denním chlebem, takhle na designu vypadá originálně.

Použity byly záběry z oken hladomorny Českého Šternberka, které jsem osobně fotila letos někdy koncem jara. Ó, jak já miluju hrady a zříceniny :)

Ajajaj... Heiß!

Tue, 21 Jun 2011 22:33:24 +0200

A je to oficiálně tady. Už i kalendářně začíná období mého utrpení. Velmi nutně potřebuji vykřičet do světa jednu větu:

Nesnáším léto!

Mno, popravdě: moc se mi neulevilo...

Já chci zimu a sníh, nebo alespoň podzim s větrem a dešti. Nechci to úmorné vedro, kdy je vám horko i když jste třeba jen v plavkách zalezlí ve stínu. Nemám ráda horko, nemám ráda pálivé slunce, nemám ráda léto. O globálním oteplování a už jen tom teple, které vyzařuje rozpálený beton, ani nemluvě.

Já vím - stížnost na blog, a ještě k tomu takhle krátká, mi ani v nejmenším nepomůže, jen jsem cítila potřebu vyjádřit svůj názor, který je vzhledem k datu prvního letního dne aktuální. Tak tedy nezbývá než uctívat posvátné zmrzliny, koupaliště a hlavně stíny stromů.

Výmluvy trochu jinak

Tue, 21 Jun 2011 00:34:46 +0200

Óje, přemýšlím si tak, o čem napsat, a říkám si, že další výmluvy proč nepíšu opravdu nikoho nezajímají (já vím, tohle opakuji v každém vymlouvacím článku). Jenže pak mě napadlo: nebudu psát je, ale budu psát o nich. Hned mám téma na článek a výmluvy můžu zase uklidit do šuplíku :)
Ne, vlastně nemůžu, musím přeci vědět, o čem píšu.

Hned na začátek se chci přiznat: nebudu nikomu namlouvat, že své vykrucovací články píšu vždy popravdě. Ne že bych byla notorický lhář, ale andílek opravdu taky ne.

Začneme tou nejpoužívanější, nejznámější, nejoblíbenější a nejuniverzálnější výmluvou, tedy nedostatkem času. Je to krásná výmluva, kterou vám nikdo, kdo vás nesleduje 24 hodin denně, nemůže vyvrátit. Každý z nás už ji v životě použil, ať už opravdu jako pouhou výmluvu či oprávněně, a tak její kouzlo určitě všichni dobře znají.

Kdybych ji chtěla použít v tomto období mé nečinnosti, musela bych asi lhát. Ano, ještě minulý týden byl trochu hektický, ale pátkem odzvonilo známkám a tak už to ve škole bude jen dvoutýdenní leháro. Ovšem mimoškolních aktivit mám stále každý den plno...

Další v pořadí je také celkem často užívaná výmluva, kdy své zanedbávání očekávajících čtenářů pisatel shazuje na chybějící námět. Pak si ale musíme uvědomit, že takové to klasické "nemám o čem psát" se už hůř kombinuje s předešlou výmluvou. Přeci pokud máte tolik věcí na práci, že nestíháte zkrášlit svou webovou stránku ani sebekratším článkem, těžko se vysvětluje, že žádná z těch aktivit není hodna zveřejnění.

Čímž se ale dostáváme k situaci, o které jsem přemýšlela jen chvíli před tím, než mě napadlo napsat tenhle článek, tedy k situaci, kdy se okolo vás udála spousta dějů, jen nevíte, zda by si o nich vaši čtenáři rádi přečetli. Ku příkladu ta naše oblíbená škola - stále jen písemky a zkoušení, a když už to mám za sebou, řeknu si: "nic zajímavého, o tom psát nebudu" (dobře, není pravda, že bych nad každou věcí uvažovala o zveřejnění, ale berme to pro příklad). Jenže pak se podívám na stránky mých spřátelených blogerů a vidím články o škole, o písemkách, o známkách. A co víc? Ty články jsou přečteníhodné, nejsou to jen nezajímavé keci. Ráda si těch několik řádků přečtu, přestože jde třeba o školní výsledky, které se mě ani trochu netýkají.

Mimo fyzické dění ve svém okolí - nedávno jsem četla, že člověka za den napadne průměrně 25 000 myšlenek. Nemám to číslo sice ověřené a vážně by mě zajímalo, kdo a jak to spočítal, ale i tak je pravda, že myšlenky mozkem protékají bez přestávky. Opravdu ani jeden z těch nápadů nestojí za trochu času a snahy věnovaných drobnému rozvití té myšlenky a několika klepnutím do klávesnice?

Myslím, že tahle výmluva, ač celkem oblíbená (alespoň u mě), testem účinnosti neprošla. Nojo, na zlatej dobrej nedostatek času holt nic nemá.

Je tu ještě jedna věta, kterou se často vykrucuji. Tuhle většinou hlásám popravdě, nebývá důvot ji užívat planě. Pokud jste mými stálými čtenáři, určitě jste už kolikrát četli mou stížnost, že mám o čem psát, mám kdy psát, ale "nemám múzu". Když taková situace nastane, obvykle mě to trápí. Nemám takové záseky ráda, vlastně nemám ráda nic, co mě bez viditelného a hlavně pochopitelného důvodu omezuje. Beru to jako prohru (nejspíš proto tuto výmluvu užívám jen zřídka, jen když jsem ochotná přiznat porážku) mého tvořivého ega proti čemusi, co by se možná dalo z části považovat za lenost. Popravdě nevím, kde se tyhle stavy berou, ale zato tuším, že to zná téměř každý.

Další výmluvy už mě nenapadají, možná to bude tou noční hodinou (hele, to by taky mohla být dobrá výmluva, ne?) :)
Myslím, že článek je dlouhý tak akorát; doufám, že jsem napsala všechno, co jsem chtěla; věřím, že brzy napíšu něco dalšího a těším se, jak zase budu číst vaše komentáře :)

Dobrou noc přeji všem, kteří se chystají jít spát (ať už si to přečtete kdykoli), protože mně se tu už klíží očka. Pá v komentářích, na jiných stránkách a v dalších článcích :)

Krteček ve vesmíru, Češi ve světě

Mon, 13 Jun 2011 18:36:42 +0200

Krteček. Určitě každý už někdy viděl jeho červený čumáček, přátelskou usměvavou tvář a modré kalhotky s kapsami. Narodil se jako hlavní tvář kreslíře Zdeňka Milera. Postavička, kterou znají snad všechny děti v České republice a statisíce, ne-li miliony dalších dětí po celém světě. Již mnohokrát snil Krteček ve svých příbězích o tom, jak si sáhne na hvězdy. Nyní se mu jeho sen konečně splnil. Po Vladimíru Remkovi se stal druhým českým kosmonautem. V noci z 19. na 20. dubna odstartoval poslední let raketoplánu Endeavour a astronaut Andrew Feustel se rozhodl vzít Krtečka jako svého maskota.

Dle mnohých lidí je to velká propagace České republiky. Avšak ne všichni si myslí, že je kladná. Řada lidí se domnívá, že my, Češi, máme určitě na víc než "poslat nějakého vypelichaného prošedivělého krťouse" do vesmíru. Já souhlasím, možná by bylo lepší vycvičit skutečného kosmonauta, ale opravdu si myslíte, že si lidé celého světa budou pamatovat, že tam kdy letěl nějaký Čech? "A jak se vlastně jmenoval? Josef Novák? Ne, určitě to byl František… A byl to vůbec Novák?" Za rok, možná za dva si už nikdo nebude pamatovat, že se vůbec někam letělo. Ale takhle, když se Krteček stane tváří kosmického letu, si všichni po přečtení příběhu "Krteček a raketa" řeknou: "A teď už tam byl doopravdy." Každé dítě na světě bude chtít vědět, jak to tenkrát s tou raketou bylo.

Česká republika je součástí řady různých projektů po celém světě. Díky některým objevům našich předních vědců se posunuli možnosti celosvětové vědecké obce na mnohem vyšší úroveň. Ale rozhodně je jednodušší na propagaci a pro zapamatování zviditelnit klasickou pohádkovou postavičku, která určitě utkví v paměti nejen dětem, než nějak extrémně poukazovat na poslední výsledky výzkumů kupříkladu z oblasti botaniky. Pro veřejnost platí: "Čím jednodušší, tím lepší." Proto se dle mého názoru Česká republika pustila do tohoto projektu a hodlá ho dotáhnout do konce.

Logik_..

Sobotní podvečer

Wed, 11 May 2011 00:01:00 +0200

Sobotní podvečer. Člověk je unaven z celodenních zážitků, jež jsou podpořeny slovem víkend. Loketské nádraží. S Michim nastupujeme do vlaku - směr Chodov. Nemám rád přeplněné dopravní prostředky, k mojí smůle však začíná sezóna výletů, exkurzí a výprav. Nastoupíme do vlaku, jenž praská ve švech přeplněním. Marně se snažíme najít dvě volná místa. A hle, támhle sedí jen jeden pán ve středních letech. Slušně se zeptáme, zda si můžeme přisednout. Souhlasně na nás pokývá hlavou a začíná štrachat ve svém batohu. Nijak tomu nevěnujeme pozornost a oknem pozorujeme procházející lidi. Najednou onen muž z batohu vytáhl mapu a zeptal se nás, zda jsme místní. Jelikož bydlíme v okruhu patnácti kilometrů, odpověděli jsme, že ano.

"No to je dobře, já jsem se dozvěděl, že by tady někde…" ukazujíc na mapě železniční trať z Louček do Nového sedla, "… měla být stará zrušená železnice. Nevíte o tom něco?" Udiveně jsme se na sebe s Michim podívali. V tu chvíli, jako bych slyšel jeho myšlenky: "Sakra co to po nás chce?"
"Tak co kluci, víte o tom něco?" vytrhává nás ze zamyšlení hlas toho muže. Znovu se podívám na mapu, kam ukazoval. "Tam by železnice vést nemohla," pronesl jsem sebejistě. Muž si mě přeměřuje zkoumavým pohledem a přichází taková očekávaná avšak nepříliš vítaná reakce: "Proč myslíš, že ne?" otázal se znovu. "Místo, na které ukazujete, je již přes patnáct let podmáčená louka a za tu dobu, co tuhle trať jezdím, jsem nikdy neviděl, že by tam někde byla železnice. A hlavně by se nevyplatilo stavět železniční obchvat o sto metrů dál, než kdysi trať byla." S úsměvem na rtech mi řekl: "To bych se tam musel podívat… Potom bych to věděl."

Tento muž nám za celou cestu neřekl své jméno, avšak to nebylo důležité. Jeho koníček je procházení a znovu-zmapování starých zrušených železnic a projíždění těch současných. Řekl nám, že v České republice je něco přes 9000 km železnic, že on už projezdil všechny české železniční tratě (moravské a slezské ne) a že již takhle najezdil něco přes 7000 km. Trať z Lokte do Chodova byla prý poslední, co mu zbývala.

Teď proč jsem napsal tento článek. Každý z nás má nějakého koníčka, zájem, či je členem některé z organizací pro mládež a dospělé. Tento muž se nebál komukoliv, kdo by přisedl, vyprávět o svém koníčku. Nestyděl se za to, co dělá. To mě na něm fascinovalo. Znám lidi, co se za to, co dělají, stydí. Vyvstává tedy otázka: má vůbec cenu dělat onu danou věc? Odpověď je však předem jasná: ne. Proto bych vám všem, co jste se rozhodli dočíst tento nepříliš stručný článek, chtěl říct: nikdy se nestyďte za to, co děláte. Nedbejte na výsměch ostatních lidí a stůjte si za vlastním názorem.

Nicneříkající kachny

Sat, 07 May 2011 19:49:02 +0200

Je tu pusto, tak přidávám dalších pár fotek. Nebudu je moc popisovat, jen podotknu, že krom čtyř prvních jsou všechny focené ve škole. A omlouvám se za kvalitu, v prohlížeči vypadají líp, než tady na blogu...

Podzimní kolekce listů

Sat, 23 Apr 2011 16:50:46 +0200

Našla jsem se složkách něco zveřejněníhodného :)

Podzimní náplň výuky mladých Varských fotografů byly snímky listů. Řeknu vám: dva měsíce (ne-li dýl) fotit dokola jen a jen listí - to jde o zdraví i psychicky vyrovnanému jedinci, natožpak vyšinutým umělcům... Naštěstí jsme to přežili (i po zaplacení za profi tisk x_x ) a tak se teď mohu pochlubit svým sedmerem třídou vybraných fotek podzimní kolekce.

více pod perexem↓

Sobotní ráno, jak ho máte rádi

Sat, 23 Apr 2011 09:18:56 +0200

Protáhnout se, promnout očíčka, otevřít okno, nasát čerstvý ranní vzduch míchaný se sluncem a z plna hrdla říct: "Chtělo by to článek...".

Mísí se ve mě zbytky lenosti s touhou po inspiraci (a námětu) dochucenou kapkou výmluv. Když na to tak koukám: myslím, že tu touhu si už můžu škrtnout, tohle bych asi jako múzicky vyždímaná nevymyslela.

Úkol č. 1.- Začít přemýšlet. K tomu pomůže kakao, dobrá hudba a trocha přírody.
Úkol č. 2.- Vymyslet téma článku. Rozumné téma. Asi prohledám internet své složky s fotkami, ale pochybuji, že tam najdu něco kvalitního, něco hodného zveřejnění, nebo alespoň něco, co mi poradí, kde hledat dál.

Úkol č. 3.- Přestat zbytečně škrtat.

Úkol č. 4.- Napsat článek. Již zmiňovaný rozumný článek. Nemám náladu zbytečně si plácat játra. Což ovšem neplatí pro tyhle řádky, protože kdo si protiřečí není psychicky v pořádku.

Úkol č. 5.- Vážně se zamyslet nad úkolem č. 3.

Myslím, že začnu odzadu :D

Mno já se na to nějak vrhnu, zatím mi tu neumřete nudou. ^-^
...stejně tu takhle poránu nikdo není.
Začínám mít pocit, že mi to škrtá někdo cizí! x_x

Hlášky 5 - Čundrvíkend

Fri, 08 Apr 2011 20:12:57 +0200

Už bylo na čase zase něco přidat, že? Mno já pořád naivně doufala, že mi ty dvě holčiny, se kterými mám problém (jakožto SB), napíšou. Což se samozřejmě nestalo (BTW všem ostatním děkuji za jejich názory, jste zlatí :3 ). Jen ať se nediví, až mi rupne v bedně a beze slova je ze seznamu smažu.

Ale zpět k článku: Tato várka je obohacená o jeden cvok-víkend (v dolní části), tak se, prosím, těch hlášek neděste. Upřímně doufám, že je pochopíte (a že jsem na nějakou pěknou nezapomněla), protože pro mě jsou k nezaplacení.

já: "Správně je švec nebo ševc?"
Danča: "Švec, přece. Anebo... Nebo ševc? Ne, určitě švec."

já: "Jednoduše - botník!"

spolužák: "Paní učitelko, co je to to precipitation?"
angličtinářka: "To, co padá z nebe - déšť, sníh..."

já: "...ryby..."

Skype rozhovor:

Nika: přebírá nade mnou kontrolu moje alter-ego O_o

Logik: vem si loutku a nech ho vyjadřovat se loutkou jako Jeff Dunham

Nika: *střetnutí pohledů s R.*

*vzpomínka na myšlenkové pochody (viz Hlášky 4)*

*pohled na Logikovu ikonu ->*

Logik: je mi to jasný....

Nika: máš loutku sám sebe? :D

Logik: :D

Logik: nn woodoo neprovozuju

Nika: kruci...

*woodoo -> vzpomínka na rozhovor s Michi-kun -> široký úsměv*

Logik: nechci vědět z čeho je ten usměv... (resp jeho příčinu)

Nika: mno... řekněme, že vím, že o woodoo pár věcí ví... :D muhehe

*představa SMS Michimu: "Nemáš woodoo panenku Logika? Potřebuju nějak usměrnit svoje alter ego..."*

*zkácení*

Logik: :D

Logik: nevim jestli se mám zkácet smíchy nebo pláčem :D

Logik: mno co... to je fuk hlavní je se zkácet :D

Nika: xDDD

Čundrvíkend aneb co dokáží 4 puberťáci (resp. dva puber'táci, jedna puberťačka a jeden _rádoby dospělák) vymyslet za 2 dny pod stanem (už si nepamatuju, kdo přesně co řekl, tak se omluvuju, jestli nějakou hlášku přiřadím někomu jinému...):

Logik: "Já ty puberťačky nechápu... Jednou jsem se otočil na spolužačku a řekl 'bagr' a ona se složila smíchy..."
já: výbuch smíchu
kluci: "Ono to funguje..."

Logik: zadívá se mi do očí "Bagr."
já: na zemi

Logik: zadívá se mi do očí "Jahoda."

já: opět smíhy na zemi

Logik: zadívá se mi do očí "Jahodovej bagr."

já: nemůžu popadnout dech

Michi-kun: "Já to chci taky zkusit!" zadívá se mi do očí "Bagr."
já: chichotám se
Logik: zadívá se mi do očí --
já: smíchy na zemi

Logik: "A-e-i-o-u, e-a-u: bagr v batohu!"

Michi-kun: "High-five!"
já a Michi: plácneme si vysoko
Michi-kun: "Low-five!"
já a Michi: plácneme si nízko

ruce jsou vlastně packy, takže...

já: "High-pac!"
já a Michi: plácneme si vysoko
já: "Low-pac!"
já a Michi: plácneme si nízko

Michi-kun: "Hehe, to zní jako 'loupat'!"

Robert: "Oloupeme bagristu!"

Logik: nastaví dlaň na plácnutí "Hell-five!"
já: se škodolibým úsměvem nadšeně plácnu

šišková bitva:
Robert: trefí se Logikovi do ucha
Logik: "Máš bod, jsem hluchej..."

já: přikládám do ohně
oheň: hází do vzduchu žhavý popel

Michi-kun: "Discobrouci!"

Sobota večer/neděle ráno. Poslední přeživší u ohně: já a Michi-kun.

Logik: spí ve stanu

Michi-kun: "Logiku, šoupni se, ležíš mi na spacáku."
Logik: ze spaní: "Co?"
Michi kun: "Jdu si pro spacák, posuň se kousek."
Logik: ze spaní "Jasně, jasně, želva, omlouvám se..."

já a Michi: sedíme na spacáku, opíráme se o provizorní lavičku a hlídáme oheň
lavička: spadne
já a Michi: "Je..."

já: "Hele, svítá."
Michi-kun: "No jo, svítá už půl hodiny..."
za cvíli

Michi-kun: "Hele, ono svítá!"

já: "Mám hlad..." jdu si ukrojit chleba

Michi-kun: "Okurková marmeláda."
já: O_o xDD

já: ležím na spacáku vedle ohně a pozoruju nebe
smítko ze stromu: padá směrem ke mě
já: máchám rukama "Ne, né, padá to na mě!"
smítko ze stromu: uhýbá nad oheň
já: "A je to v kouři..."

já: stále pozoruju nebe "Jé, letadlo!"
Michi-kun: "Taky na tebe padá?"

já: "Nene.."
Michi-kun: imituje letadlo "Ažbuch!"

já: výbuch smíchu

Siesta po obědě:

kluci: lechtají mě

já: bráním se přesile

Michi-kun: "Přivážeme ji ke stromu aby se nemohla bránit. Pak ji tady necháme a ob-den ji budeme chodit krmit."
Robert: "Olovem."

Robert: "Malinová jahoda!"

Nějakým záhadným způsobem jsme došli k tomuto závěru: "Jahodový bagr v růžovém batohu na malinovém poli uprostřed ostružinového pole před Bagropollis na Bagrstreet. A nesmíme zapomenout oloupat bagristu."

Zase to trapné třídění...

Wed, 23 Mar 2011 22:19:30 +0100

Nebaví mě psát tyhle články, ale nebaví mě ani nečinně nadávat na to, co se mi nelíbí. A že toho přibývá.

Většinou se snažím být milá, hledat vhodná slova a kompromisy. Počítejte s tím, že v tomhle článku se to pokusím omezit.

Vezmu to abecedně:

• Alfa vlčica - Má čupr charakter a celkem zajímavé názory, na blogu zveřejňuje nejen svá vlastní díla, ale také záznamy o svých zážitcích + případná další témata, jako např. recenze na filmy. Její články mě dokážou zaujmout, máme alespoň pár společných zájmů.

- skvělé SB

• EmberTheWolf - Jsme SB už dlouho, ale vůbec to tomu neodpovídá. Když po měsíci zanechá komentář, vůbec není k článku. Ano, taky nekomentuji každý její článek, ale berme v úvahu, že to byla ona, kdo žádal o spřátelení, ne já.
- špatné SB

• Gerard Lena XoXo - Naše blogy sice nemají snad nic společného, ale je to prima holčina. Nemám víc co dodat.

- fajn SB

• Katyra - Vypozorovala jsem spoustu společných zájmů - od anime, přes yaoi až po anime... Ale teď vážně - v dosti věcech se shodneme (alespoň se mi zdá), píše o věcech, které mě zajímají, a je to prostě fajn baba. :)

- skvělé SB

• Lady Nika - Jeví se jako milé děvče, ale bohužel musím říct, že její nedávná proměna blogu mě těžce zklamala. Z veselého blogu o žirafách, případně jiných zvířatech či všeobecné zábavě a vtipech, se stala stránka o módě a nákupech, jen sem tam propletené články o tom, co se jí přihodilo. Tohle téma mě opravdu neoslovuje, možná bych mohla říct že vlastně ani nezajímá, a tak bych byla pro to, abychom už nebyly SB.

- ???

• Mireldis - Povídkářka na mém seznamu. Zatím ji moc (tedy vůbec :) ) neznám, snad bude v pohodě.

- nové SB

• Perta2 - Otaku na 109%, většina jejích článků je zábavná či zajímavá.

- fajn SB

• Shizue - Také nepopiratelný otaku. Mohlo by se zlepšit psaní komentářů, ale to i z mojí strany, viď?

- fajn SB

• Sinai - Je na tom velmi podobně jako Alfa vlčica (pozn. redakce: čím to asi bude? :D ), píše smysluplné a zajímavé články, také je to fajn holka.
- skvělé SB

To je vše, můj názor máte, byla bych ráda, kdybych v komentářích našla i ty vaše.

Zatím pa!

"Z černé vlčice v sněžného tygra za jeden den"

Sat, 05 Mar 2011 02:14:41 +0100

Mám za sebou pět dní plných hlášek a smíchu, modřin a boulí, ale především nových zážitků. Jeden pracovní týden věnovaný spolužákům a zimnímu sportu. Zkušenost tak jedinečná, že ji lze označit pouze jediným slovem: lyžák.

Naše škola pořádá lyžařský výcvik pro prváky pravidelně, tedy prý. Nevím, jak ti před námi, ale my jsme měli dokonce to privilegium výběru mezi lyžemi, snowboardem a běžkami. Na co byste mě mě tipli? Běžky to byly, ty mě polapily. Přemýšlela jsem tedy i o lyžích, ale po zkušenostech mohu říct, že jsem přecijen zvolila správně.

Bylo by dobré podotknout, že jediný lyžařský 'vercajk', který doma máme, jsou tátovy staré lyže, takže bylo nutno si s časovou rezervou zařídit nějaké to sportovní vybavení. Vyřešeno vypůjčením školních (přesněji učitelových závodních) běžek, hůlek i obutí (panu 'čelovi P. děkuji). Myslím, že z toho jasně vyplývá, že jsem na něčem takovém stála úplně poprvé. A také to bylo vidět...

Místo konání - Nové Hamry. Každý den se dojíždělo vlakem, to vyšlo na cca 40 Kč na den, což je i odhadem rozhodně levnější, než ubytování. Já přespávala u babičky ve Varech (moje milá lenost...).

Sníh navzdory datu byl (žeby kvůli nadmořské výšce? Né...), ale po ránu zledovatělý a k poledni mírně rozbředlý. Ale jezdit se dalo.

Pondělí 28. 2. - den první - "Z černé vlčice v sněžného tygra za jeden den"

Po výšlapu od vlakové zastávky k vleku jsem s velkým údivem od spolužáků získala označení 'zázračné puberťačky s nekonečnou výdrží', jelikož jsem se jako jediná ani nezadýchala. Zlaté tréningy!

Zavelelo se "na lyže a jedem", sjezdaři a snowboarďáci vyrazili k vleku, tři běžkaři + jeden učitel (+ jedno nemotorné pako) zacvakli boty do běžek a já poprvé hodila čumákem k zemi. Po chvíli zápolení jsem pochopila princip vstávání a ve svůj prospěch zneužila zákony fyziky, přesněji tření. Aktuální skóre gravitace:Nika - 1:1.

Vlekem jsme se vyvezli (a to mi kupodivu šlo bez problémů) na vršek sjezdovky, ale místo sešupu jsme pokračovali stále za nosem kamsi dál. Po spoustě dalších pádů jsme dorazili na palouček, kde mi bylo konečně vysvětleno, tak se na tom jezdí. Samozřejmě, že to zpočátku šlo ztuha, také nebyly řečeny všechny detaily, ale alespoň ty základy už byly v uších.

Padat se mi dařilo opravdu ukázněně. Lehké prohrábnutí vrzuchu před sebou předními končetinami následované pádem doslova obličejem napřed bylo učitelem pojmenované 'tygr' a od něj odvozená přezdívka 'sněžná tygřice' mi zůstala až do konce týdne (oprávněně - takhle jsem padala téměř pravidelně). Ponejvíce to odnesla kolena, která natelka a až do čtvrtka se v tom stavu také držela.

Princip zatáčení jsem pochopila a s trochou zkoušení se i naučila celkem snadno. Největší problémy mi činila práce s rychlostí a to jak přidávání tak ubírání.

Po pauze na svačinu jsme jeli obhlédnout blízkou stopu, kde se mi podařilo doslova smést Sabču, když jsem se řítila z kopečka dolů, zatímco ona se jen pár mertů přede mnou pomalými a jistými krůčky zdárně posouvala vpřed (to byla síla, to vám povím :D ), a mini-okruh, jehož nevelký avšak strmý sjezd jsme po zbytek odpoledne s křikem a smíchem řádně zneužívali.

Úterý 1. 3. - den druhý "Vytrvalá Mařena"

Vyjíměna kantorů, přírůstek skupiny o jednoho dalšího běžkaře a zhruba jedenácti kilometrový výlet stopou podél Rolavy až do oblasti zvané Chaloupky a zpět. To byla celkem makačka, jelikož cesta tam byla téměř celá do kopce a cesta zpět sice ta samá, ale zase rozbředlá a plná jehličí.

Dvě hodiny volna před příjezdem vlaku jsme proflákali opět u mini-okruhu, tentokrát však poctivou opalovačkou.

Krkolomné pády nemohly chybět ani dnes, kvůli bolavým kolenům však začaly převládat ty vzad.

Středa 2. 3. - den třetí - "Nezmar"

Učitelé se prohodili zase zpět a tak jsme si výšlap na Chaloupky museli zopakovat, naštěstí cesta tam byla jiná. No, našěstí... Byl to mnohem větší a delší krpál. Táhla jsem se poslední víc než polovinu cesty. Ovšem poslední sešup by se dvou délkou i strmostí mohl rovnat plnohodnotné sjezdovce.

Jenže to bych samozřejmě nebyla já, kdybych to nevzala dolů rovnou čárou - tou nejrychlejší cestou. Asi si každý dokáže domyslet, jak to dopadlo. Respektive jak jsem dopadla. Vykouzlila jsem ladného tygra s přemetem a přistáním na hlavě. Běžky se mi do sebe zamotaly ani nevím jak a chvíli jsem nevěděla, kde je nahoře a kde dole. Na dotaz vyděšené Sabči, jestli jsem v pořádku, jsem nedokázala odpovědět nic jiného, než že "ještě nevím...". Pár vteřin jsem ani nevěděla, jestli mě něco bolí, nebo ne. Gravitace:Nika - 2:1.

Zahýbání prsty mi potvrdilo, že zlomené nic nemám a když jsem po chvíli rozmotala nohy do přirozené polohy, přestaly bolet i zkroucené kotníky. Ještě jedno ladné zavrávorání a voala - jsem zpátky na nohách a vůbec nic mi není.

Několik metrů pode mnou se dost podobně rozsekala i Kamča. A její reakce? "Jupí!" Jsme holt blbuvzdorná patrička...

Cestou zpět se mi podařilo jeden kopeček se zatáčkami krásně a hlavně bez pádu sjet 'plužmo'. Za to jsem na sebe pyšná :)

Čtvrtek 3. 3. - den čtvrtý - "Výletníci"

Opětovné prohození učitelů doprovázela cesta vlakem o čtyři stanice delší - až do Perninku. Krásný zhruba patnácti kilometrový výlet z Perninku přes Horní Blatnou a Abertamy zase zpět do Perninku kazilo jen chladné počasí a špatný výhled. Stopa byla kvalitní, trasa celkem pohodlná (kromě přenášení lyží skrz města), restaurace přívětivé (tedy až na ty ceny) a sešupy příjemně dlouhé a rovné.

Opět se mi podařil jeden luxusní 'xichtobijec'. Snažila jsem se vytočit zatáčku, ale byla zledovatělá. Když jsem zjistila, že si to díky ledu valím přímo to říčky, zpanikařila jsem a snažila se zabrzit bokem o zem. A co na tom bylo tak zabijáckého? Při vší té panice jsem si při pádu dokázala rukojeť hůlky zabodnout do horního rtu. Ano, to bolelo, ale k mému překvapení z toho nevzrostlo nic víc, než jedno-odpolední boule. Asi si mě někdo střeží, jinak bych už dávno byla na lůžku... :)

Večer jsem byla naprosto přetažená. Ta ironie, že jsem kvůli únavě nemohla dvě hodiny usnout.

Pátek 4. 3. - den pátý - "Slalom běh mezi tyčemi"

Poslední den byl, dá se říct, oddechový. My (zbylí dva) běžci jsme byli spolu se zbytkem na sjezdovce. Pomáhali jsme připravit dráhu na slalom. Byla celkem nuda táhnout se s těžkými plastovými tyčemi a sledovat, jak ostatní sjíždí svah. Ovšem výsledek za to stál.

Slalomu se jely 2 kola. Lyžařům to frčelo nejlépe, snowboarďákům se to moc nerozjelo a já - jako jediný soutěžící běžkař - jsem to prokličkovala po zadku. Dvě minuty třináct sekund mi zajistily první místo v mojí kategorii :D

Byl to úžasný týden a klidně bych si ho zopakovala, ale zase někde jinde. Nedivím se sjezdařům, že toho měli plné přezky už třetí den.