Sobotní podvečer

11. května 2011 v 0:01 | Logik | Osudem napsáno

Sobotní podvečer. Člověk je unaven z celodenních zážitků, jež jsou podpořeny slovem víkend. Loketské nádraží. S Michim nastupujeme do vlaku - směr Chodov. Nemám rád přeplněné dopravní prostředky, k mojí smůle však začíná sezóna výletů, exkurzí a výprav. Nastoupíme do vlaku, jenž praská ve švech přeplněním. Marně se snažíme najít dvě volná místa. A hle, támhle sedí jen jeden pán ve středních letech. Slušně se zeptáme, zda si můžeme přisednout. Souhlasně na nás pokývá hlavou a začíná štrachat ve svém batohu. Nijak tomu nevěnujeme pozornost a oknem pozorujeme procházející lidi. Najednou onen muž z batohu vytáhl mapu a zeptal se nás, zda jsme místní. Jelikož bydlíme v okruhu patnácti kilometrů, odpověděli jsme, že ano.

"No to je dobře, já jsem se dozvěděl, že by tady někde…" ukazujíc na mapě železniční trať z Louček do Nového sedla, "… měla být stará zrušená železnice. Nevíte o tom něco?" Udiveně jsme se na sebe s Michim podívali. V tu chvíli, jako bych slyšel jeho myšlenky: "Sakra co to po nás chce?"
"Tak co kluci, víte o tom něco?" vytrhává nás ze zamyšlení hlas toho muže. Znovu se podívám na mapu, kam ukazoval. "Tam by železnice vést nemohla," pronesl jsem sebejistě. Muž si mě přeměřuje zkoumavým pohledem a přichází taková očekávaná avšak nepříliš vítaná reakce: "Proč myslíš, že ne?" otázal se znovu. "Místo, na které ukazujete, je již přes patnáct let podmáčená louka a za tu dobu, co tuhle trať jezdím, jsem nikdy neviděl, že by tam někde byla železnice. A hlavně by se nevyplatilo stavět železniční obchvat o sto metrů dál, než kdysi trať byla." S úsměvem na rtech mi řekl: "To bych se tam musel podívat… Potom bych to věděl."

Tento muž nám za celou cestu neřekl své jméno, avšak to nebylo důležité. Jeho koníček je procházení a znovu-zmapování starých zrušených železnic a projíždění těch současných. Řekl nám, že v České republice je něco přes 9000 km železnic, že on už projezdil všechny české železniční tratě (moravské a slezské ne) a že již takhle najezdil něco přes 7000 km. Trať z Lokte do Chodova byla prý poslední, co mu zbývala.

Teď proč jsem napsal tento článek. Každý z nás má nějakého koníčka, zájem, či je členem některé z organizací pro mládež a dospělé. Tento muž se nebál komukoliv, kdo by přisedl, vyprávět o svém koníčku. Nestyděl se za to, co dělá. To mě na něm fascinovalo. Znám lidi, co se za to, co dělají, stydí. Vyvstává tedy otázka: má vůbec cenu dělat onu danou věc? Odpověď je však předem jasná: ne. Proto bych vám všem, co jste se rozhodli dočíst tento nepříliš stručný článek, chtěl říct: nikdy se nestyďte za to, co děláte. Nedbejte na výsměch ostatních lidí a stůjte si za vlastním názorem.